Dům a zahrada je opravdu věčné a nekonečné téma. Vím to sama moc dobře, protože můj otec je zahradní architekt a je to doma někdy docela peklo, když otec dělá nějaké přednášky o zahradě. Nemá totiž rád, když mu šlapeme po jeho dokonalém trávníku. Ale vždyť je to zahrada, tak kde se máme procházet a relaxovat, když ne na naší zahradě a našem trávníku? Byla jsem z toho vždy velmi nesvá, protože mi to vždy přišlo velmi absurdní. Jenže otec to myslel vážně a já s maminkou jsme měly smůlu. Otec nám vyhradil půl zahrady, kde si můžeme dělat co chceme, zatímco svou půlku si opečovával a fotil do různých soutěží.

I když mě otec s tím jeho dokonalým trávníkem štval, tak zase jsme na něj byla pyšná, že si splnil svůj sem být zahradním architektem a taky je fakt, že jeho zahrada pokaždé vyhrála nějakou cenu. Každý rok je totiž jiné téma na dekoraci zahrady, takže otec se o zahradu stará vlastně nonstop. Někdy je i téma zimní zahrada, takže není to o tom, že v zimě se nechá zahrada ladem. Tady v soutěžích zahrad to vůbec neplatí, tady se o zahradu musí člověk starat stále. A taky bývá tady téma dům a a zahrada, takže je vám asi jasné, jak taková synchronizace detailů musí vypadat. Všechno musí být dokonalé a čisté, přesně tak jak otec chce.

A navíc se tady vyvinula situace, a to docela vtipná. Nastěhoval se k nám soused, který je shodou okolností taky architekt zahrada. Je to úplný nováček, a tak otec se dmul pýchou, že může někomu radit a dávat mu svoje rady. Otec byl jako v sedmém nebi. A tak chudák soused byl denně zasypáván radami, jak pečovat o dům a zahradu, a by všechno bylo dokonalé. A já jsem se ani nedivila, když to sousedovi už začalo lézt na nervy. To pak musel a moje máma to otci nenápadně sdělit, aby se neurazil. A samozřejmě, že se otec urazil! je hodně urážlivý. A tak nebylo divu, že za dva roky se otec na architekturu domů a zahrad vykašlala, protože neměl u sebe nikoho, koho by to tak moc bavilo jako ho.